Letos v dubnu oslaví osmašedesát let a v anketě jedenáctky století Viktorie ho čtenáři Deníku zvolili do záložní řady.

Jak se vám líbí složení jedenáctky století Viktorie? Chtěl by jste si v hvězdné záloze Petržela – Plass – Horváth – Nedvěd zahrát?
Většina oceněných hráčů si určitě zaslouží být v jedenáctce století, ale na můj vkus by tam někteří být neměli. Ve Viktorce jsou příliš krátkou dobu na to, aby byli v ideální jedenáctce stoletého klubu. Jestliže tak rozhodli v anketě fandové, svědčí to o skutečnosti, že současné úspěchy klubu, které jsou velké, tak trochu zastiňují bohatou historii. S vlastní hrou ve zvolené záložní řadě bych problémy rozhodně neměl, vždy jsem dovedl hrát s kýmkoliv.

Ocenění Viktorián století, které získal Pavel Horváth, vám uniklo o dvadvacet hlasů. Nelitujete toho?
Tady nejde vůbec o ocenění jednotlivce, ale prakticky éry, ve které vyznamenaný hráč působí. Přeji mladým, aby se jim nadále dařilo, už teď toho dokázali hodně. Vybojovali titul mistrů republiky, hráli Ligu mistrů a i na jaře budou hrát v Evropě. To jsou skvělé úspěchy.

Ve Viktorii jste byl třináct let jako hráč, sehrál za ni 164 utkání v první lize, další ve druhé, později jste zde dělal sekretáře a trenéra. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Několikrát jsem mohl odejít do lepších klubů, ale vždy jsem zůstal. S Plzní jsem chtěl získat mistrovský titul. Říkal jsem si, když může mít několikrát titul malá Trnava, proč by ho nemohla získat velká Plzeň. Tehdejší trenéři, ať už to byl Vlastimil Chobot nebo Jiří Rubáš, neměli však takové především hráčské podmínky, jako má dnes Pavel Vrba. Plakat dnes po tolika letech nad rozlitým mlékem, že jsem zůstal, už nemá cenu a bylo by to hodně špatné. Plzeň jsem si jako hráč vybral, zůstal jsem jí věrný a jsem rád, že jsem tady hrál. Vybojovat titul se povedlo až dnešní generaci a jsem rád, že jsem to mohl prožívat.

V roce 1968 jste se v anketě o nejlepšího fotbalistu Československa umístil na čtvrtém místě za Viktorem, Kunou a Adamcem. Nechal jste za sebou taková esa jako Dobiaše, Jokla či Kvašňáka. Jedenáctkrát jste reprezentoval za áčko, přitom Škodovka v létě 1968 sestoupila do druhé ligy. Nemyslíte si, že kdybyste hrál celý rok v nejvyšší soutěži, mohl jste být vítězem ankety Fotbalista roku?
V polovině roku, když se v anketě zveřejnily průběžné výsledky, jsem byl na prvním místě. Sestup Škodovky by mi ani tak neublížil, ale nejvíc mi k pádu na konečnou čtvrtou příčku pomohl fakt, že jsem v létě odmítl přestoupit do pražské Sparty, která měla obrovský vliv na veškeré fotbalové dění u nás. Kdybych tam odešel, věřím, že bych titul Fotbalista roku získal a zcela určitě bych reprezentoval víckrát než jedenáctkrát. Přiznal to ostatně i reprezentační trenér Karol Marko, který mě z reprezentace po kvalifikaci s Maďarskem vyrazil a potom Československo pohořelo na mistrovství světa v Mexiku. Pár měsíců před svou smrtí mi poslal dopis, kde se mi za to omluvil a uvedl, že jsem měl v Mexiku hrát. I na něj však byly tlaky, aby Plass už za národní mužstvo nehrál, když zůstává jen v té Plzni.

Ve vašich nejlepších letech se prakticky do zahraničí nepřestupovalo, což byla obrovská chyba, protože by jste se kvalitou prosadil kdekoliv, třeba i v Realu Madrid. Kdyby jste si tehdy mohl vybrat, do kterého klubu byste přestoupil?
Bylo hodně klubů, kam bych já sám šel, ale konkrétní velký zájem o mě projevily dva. Když jsme hráli v roce 1971 v Poháru vítězů pohárů dvakrát s Bayernem Mnichov, vážně se o mne zajímal jeho trenér Udo Lattek. A to měl v mužstvu takové borce, jako například Paula Breitnera, Franze Beckenbauera, Gerda Müllera nebo Uli Hoenesse. A další velký zájem o mé služby byl v Holandsku. Sparta Rotterdam dokonce už vyvolala jednání a ozývaly se další kluby. Vedení svazu mi však řeklo, že až mi bude třicet let a budu mít dostatečné reprezentační zásluhy, tak mě možná někam pustí.

Měl jste nějaké oblíbené spoluhráče ve Škodě nebo v reprezentaci?
Nechci nikoho urazit, vycházel jsem s každým dobře. Když jsem na počátku šedesátých let v Plzni začínal, hrál ještě Jirka Lopata, to byl výborný fotbalista a člověk, jen mě mrzí, že na nedělním galavečeru nebyl, protože bych si s ním rád popovídal. Dělal jsem asistenta trenéra v Chebu a postoupili jsme poprvé v historii do první ligy. Výborné bylo celé mužstvo Škodovky ze sedmdesátých let, Zdeněk Michálek, Franta Sudík a další hráči. V národním mužstvu vzpomínám rád na Andreje Kvašnáka, Frantu Veselého, Bohouše Veselého a všechny Slováky, kterých tam tehdy byla většina.

Co přejete plzeňské Viktorii do dalších let?
Já jsem na starou Viktorku chodil do Luční ulice už jako kluk. Viděl jsem chytat Foltu, hrát Perka, Šnajdra i jiné výborné hráče. Vždy o poločase jsem prolezl s dalšími kluky na hřiště a na škváře jsme si zahráli. Viktorka je klub mého srdce. Proto jí přeji, aby nadále zůstala na výsluní našeho fotbalu. Je to ale ošidné, protože když jste nahoře, strašně rychle se padá dolů. Ať lidé, kteří jsou v klubu u kormidla, to s ním myslí jen a jen dobře. Nějaké informace o dění mám, protože na Viktorce už hraje můj vnuk. Klub vychoval hodně výborných hráčů a já mu přeji, aby v této velmi záslužné práci dál pokračoval.

Zdroj: http://plzensky.denik.cz/…t-titul.html