FK CHMEL BLŠANY, FOTBALOVÝ TÝM KRAJSKÉHO PŘEBORU

Blšanský samuraj Martin Müller

Hattrick-březen Se souhlasem magazínu Hattrick Vám přinášíme rozhovor s Martinem Müllerem, který byl otištěn v březnovém čísle v rubrice „Hattrick vyzpovídal“.

Za vitrínou má obrovskou láhev saké, na televizi dva miniaturní meče. Je to památka na první zahraniční štaci, které se dočkal ?na stará kolena?. Nedlouho před pětatřicetinami se obránce Martin Müller vydal z vesnických Blšan přímo do japonského velkoměsta Kóbe. S klubem, jehož hvězdou je záložník Pavel Horváth, se pokusil zachránit první ligu. I když to byla marná snaha, nelituje.

Hattrick

Angažmá v Japonsku, to byl z Blšan docela skok, ne?
Změna to byla určitě velká. Vždyť to bylo moje první zahraniční angažmá. Potkalo mě to až jako staršího hráče ? a rovnou to bylo Japonsko. Když jsem se o tom dozvěděl, byl jsem nadšený. Hned jsem byl rozhodnutý, že půjdu. Ještě když jsem byl v Drnovicích, Pavel Řehák (spolu s Pavlem Trávníkem trenér Visselu Kóbe ? poznámka redakce) mi o Japonsku pořád dokola vyprávěl, byly to samé hezké věci. A já to teď všechno můžu jenom potvrdit. Bylo to nádherné.

Jaké byly první dojmy?
Ani jsem nevěděl, do čeho jdu, ale na prostředí jsem si zvykl suprově. Jak rodilý Japonec. (směje se) Na prvním soustředění jsem dostal na pokoj Japonce Kuniho. Já se učil japonsky, on se učil anglicky a česky. Nějak jsme to spolu dávali dohromady. Docela se chytal, byli jsme domluvení, že ještě s jedním kamarádem přijede do Čech. Měli dorazit na Silvestra, ale přišel nový trenér, který chtěl mít hráče už od ledna. Škoda, hrozně se sem těšili na pivo, taky jsme jim ho vynachválili. My měli štěstí, že v obchoďáku prodávali budvar a plzeň ve sklenici. Ne že bychom na něj chodili…

Jaké bylo přivítání?
Hned jak jsme přijeli, tak mi Pavel Horváth s trenérem Trávníkem řekli: No, to se tady musíš na prvním tréninku představit, pozdravit ostatní. Dali mi papírek a já se bifloval japonsky. Pozdrav, představování… Nějak jsem to zvládl, i když jsem něco řekl špatně. Horvi mi povídal, že jsem něco zamotal.

Co jste z japonštiny pochytil? Fotbalové věci jsem, dá se říct, uměl všechny. Když jsem tam přišel, řekli mi, že se bude hrát na tři obránce. Já hrál uprostřed a potřeboval jsem mluvit na hráče vedle sebe i před sebou. Po měsíci dvou tam přišel překladatel Jožo, který žil na Slovensku. To už byla taková pomoc, že ji prostě využijete. U fotbalu už dělal, takže mu rozuměl.

Jak vám pomohl Pavel Horváth, nejzkušenější člen české legie?
Hned první den si mě vzal k sobě, ve všem mi hrozně pomáhal. Výhodou bylo, že se v pohodě domluví japonsky, což byla moje rezerva. Podle mě je talent na jazyky, je šikovný. Všechno jsem řešil přes něj. Můžu jemu i jeho rodině jedině poděkovat, starali se o mě jak o dítě. Byl jsem takový Horváth starší. (směje se) Když Pavel někde vyprávěl, že jsem u nich měl i kartáček a bačkory, tak to byla pravda. Kolikrát jsem u nich přespal, když jsme přijeli pozdě v noci ze zápasu. Druhý den jsme pak spolu jeli na trénink. Jinak jsem bydlel na hotelu, který byl deset minut od nich.

Byl Pavel Horváth tradičně hvězdou společnosti? Co jeho legrácky?
Pavel je velký srandista a neomrzelo ho to ani v Japonsku. Naučil kluky z mužstva srandu, vtípky. A oni to brali, dělali je taky. Řekl bych, že dřív, než tam Pavel přišel, se ani tak nebavili. Odtrénovali a šli domů. Teď z toho byli nadšení. Pavel dělal různé blbosti při večeři, třeba dával sůl do kávy. Anebo párátka do dortu. Ani si to všechno nepamatuju.

Jak kvalitní bylo mužstvo Visselu?
Šli jsme do Kóbe s tím, že se nám třeba povede zázrak a mužstvo zachráníme. Byli jsme dobře připravení, ale na klucích byla znát špatná psychika. Manažer nám říkal, že Japonci odehrají půlku sezony a nic to pro ně neznamená. V prvních třech kolech jsme dvakrát vyhráli a jednou remizovali a dotáhli se na tým před námi, ale pak jsme prohráli doma a to byl zlom. Bylo vidět, že i psychika šla dolů, koncentrace některých hráčů byla horší. V zápasech proti týmům nahoře jsme bodovali, což se ani nečekalo, ale s těmi, se kterými jsme bodovat museli, jsme vyhořeli. Ale na padáka byli v Kóbe pořád, když jsme měli rozlučku s celým vedením klubu, sami se ptali, co s tím mají dělat.

Naběhal jste se víc než v Česku?
Ve třech obráncích určitě. Byl jsem zvyklý nastupovat ve čtyřčlenné obraně. Myslel jsem si, že tak budeme hrát, trénovali to i za Ivana Haška, který v Kóbe působil. Spousta kluků na něj velmi dobře vzpomínala, říkali o něm, že to byl perfektní trenér a naučil je nové věci. Později jsem hrál i na kraji, jak potřebovali. Ze začátku to byl nezvyk, ale člověk se přizpůsobí.

Patříte mezi tvrdé obránce. V Japonsku se však prý hraje tak trochu v rukavičkách.
Některé zápasy mi připadaly bezkontaktní. Někoho se dotkneš a rozhodčí hned odpíská faul. Říkal jsem si: Tak oni k sobě mají takovou úctu, že se nemůžou ani kopnout, to není možný… Karty byly i za hlouposti, rozhodčí si vymýšleli. Když jsme hráli pohár, dostali jsme v jednom zápase tři červené. V prvním poločase rozhodčí perfektní, vedli jsme 2:0. Druhý poločas úplně obrátil a začal nám dávat nesmyslné karty. Jenom si nás připravoval. Já byl vyloučený taky.

Za co?
Byl faul, já vzal balon, otočil jsem se a hodil ho, aby hráli. A dostal jsem žlutou. Pak byl rozhodčí otočený, připravoval trestný kop, já byl ve vápně a začali jsme se tam tahat. Odběhl jsem a v té chvíli jeden hráč druhého srazil. Šel jsem k rozhodčímu, on se otočil a běžel rovnou ke mně, nikoho se neptal a dal mi červenou. Nemůžu říct, jestli to byl záměr, Pavel vždycky tvrdil, že to rozhodčí prostě neumějí. Nakonec jsme prohráli, ale nic se s tím neudělá. Klub podal protest, ale na svazu řekli, že každý udělá chybu. Záleželo na tom, kdo pískal. Nám vždycky pískali špatně, i když se na to vůbec nechci vymlouvat. Některé věci jsme nechápali. Ale jinak se tam hrálo taky tvrdě.

Jak si vedl další český hráč, Ivo Ulich?
Ivoš je výborný fotbalista, má toho hodně za sebou. Byla to klíčová osobnost. Chtěli po něm, aby dával víc gólů. On jich ale spoustu připravil, jen ti ostatní šance neproměnili. Proto ta vizitka nebyla taková. Ale byl to jeden z nejlepších hráčů.

Jaký byl v Kóbe zájem o fotbal?
Velký. Ve srovnání s námi je to obrovský rozdíl. Fanoušci byli výborní, nezasloužili si, abychom spadli. Na každý zápas chodilo tak deset tisíc našich fanoušků plus spousta dalších. Pořád byly plné stadiony. A jenom fandili, vůbec nenadávali. Byli jsme třeba poslední, a stejně fandili, i když třeba byli naštvaní. Škoda, že to skončilo sestupem.

Hattrick

Jak se místní chovali k fotbalistům, když je potkali?
Poznávali nás. Nejvíc Horviho, pak znali i nás ostatní. Ke konci jsme fanoušky lákali na zápasy, dělali jsme propagaci. V jednom obchoďáku jsme rozdávali letáky, aby přišli. Tím jsme se taky zviditelnili. Bylo tam i vedení klubu, šéfové klidně rozdávali papíry.

Jaký dojem na vás udělalo město?
Hlavně bylo všude čisto. Na to, kolik tam žije lidí… Po měsíci ses podíval na podrážku a měl jsi ji čistou. To jsem opravdu nechápal. Další věc je, jak se tam k sobě lidé chovají. Kamkoli jdeš, na zastávku autobusu nebo vlaku, normálně stojí v řadě, jak přijdou, nepředběhnou se. Uznávají se, je to jiná mentalita. Samozřejmě třeba v Tokiu je větší chaos.

Zvykl jste si na japonské pokrmy?
Nevěděl jsem, jestli mi tam bude jídlo chutnat. Ale Pavel Horváth říkal, že si na něj zvykl hned a že byl hrozně spokojený. Vlastně jsem tam jedl úplně všechno, syrové ryby… Až na tři čtyři výjimky. Pomalu jsem ochutnával a dostával se do toho. Mají tam například takové lepivé fazole. Pavel mi říkal: To si dej, to ochutnej. Dává se to na rýži. Třikrát jsem to ochutnal a říkal si: Tohle nikdy jíst nebudu. Dá se říct, že to smrdělo ? jako zkažené fazole. Dají na to omáčku, trošku hořčice. Pak jsem tomu přišel na chuť a měl jsem to ke každému obědu. Nebo když jsem byl u Pavla Horvátha na obědě, jeho žena Jana nám udělala kuřecí maso a k tomu jsme jedli tyhle fazole. Poprvé jsem taky ochutnal suši. Jídlo bylo výborné, připravovali ho přímo před námi, všechno bylo čerstvé. Nejlepší maso byly grilované rybí líce. Byly měkké jako kuře. Domů jsem si pak přivezl řasy z Koreje v podobě lisovaných plátů, do kterých zabalí jako do kornoutu rýži i kousky lososa.

Takže samé dobré zkušenosti?
Čekal jsem, až za mnou přijede rodina, jak budou reagovat. Běžně jsme si dávali nakládané šneky, takové maličké, sladké. Jenže když za mnou přijela manželka s dcerami, dali nám veliké šneky, kteří nebyli nakládaní. A já manželce povídám: Ti jsou ale výborní! To si dej, to je paráda! Pavel Horváth to samé. Párátkem vyndáš obsah ? když na to koukáš, nevypadá to dobře ? strčíš to do pusy a konec je hořký. To jsem nevěděl. Já jedl jenom ty dobré. Taky mi to moc nejelo. Ale co teď? Holky, nesmíte to vyplivnout…

Zavedli jste v Japonsku nějaký český zvyk?
My jsme se spíš srovnávali s Japonci… Ale v ?sušárně? se naučili trochu česky. Měli nad barem papírky s českými slovy. Snažili se mluvit česky, zeptali se a my jim řekli, jak to je. Vždycky vyndali nějaký papírek a překvapili nás. Chodila tam spousta hráčů, byly tam podpisy, třeba i Ivana Haška.

Není vám líto, že se angažmá v Japonsku neprotáhlo?
Kdyby to bylo na mně, zůstal bych. Ale já tam byl na půlročním hostování a měl jsem klauzuli, že nám smlouvu prodlouží, když se zachráníme. I když třeba bychom se zachránili, a stejně by nás tam nenechali. Je jim jedno, jestli si za půl roku řeknou: Vezmeme si Brazilce. Prostě si je vezmou. Japonci se v nich vidí, jsou v každém týmu. A Kóbe je finančně zabezpečený klub, vlastní ho jeden z nejbohatších lidí v Japonsku.

O koho jde? Já jsem se s ním viděl asi dvakrát nebo třikrát při zápase. Podali jsme si ruku. Teď v Japonsku koupil většinový podíl ve známé televizní stanici, to bylo hrozné haló. Pořád byl v novinách, v televizi, mluvilo se jenom o něm. Ani nemohl na fotbal, neustále ho někde hlídali, měl kolem sebe bodyguardy. Je mu teprve asi pětačtyřicet, koukal jsem, že se tak vytáhl. Byl spíš v ústraní, na fotbal měl lidi, kteří pracovali v klubu.

Po půl roce jste se vrátil znovu do Blšan. Nebyla jiná možnost? Musel jsem se tam vrátit, ještě do léta mám v Blšanech smlouvu. Rozhodl jsem se, že zůstanu a zase se budu prát o padáka. (usmívá se)

V Blšanech pustili kádru pořádně žilou. Nebál jste se, jestli se vůbec dá dohromady alespoň jedenáctka?
Když jsem přijel do Blšan poprvé a otevřel dveře šatny, tak jsem jenom koukal, koho bych pozdravil. Spoustu hráčů jsem neznal. Ale přišel Pišta Pešír ze Slavie, Zeher z Ostravy… Jsou tu mladí kluci, kteří jinde nemají šanci, budou rádi za ligu. Určitě to nebude jednoduché, ale to pro Blšany nebylo asi nikdy. Je to tak dané. Hodně lidí se diví, že se pořád zachraňují. Ale také je to tím, že mají dobrého trenéra, který drží tým v lize. Michal Bílek fotbal hrál, ví, co hráči potřebují, a může jim hodně dát. Jsme kamarádi, poradíme si.

Vracíte se do klubu, který byl ještě nedávno na pokraji stávky hráčů. Ani to vás nestraší? Stávka byla. A možná to bylo dobře. Vím, že spousta lidí v Blšanech nám to třeba zazlívá, ale už to muselo přijít. Když jsme jasně řekli, co chceme, aby splnili, postarali se o to. To bylo důležité, předtím to bylo pořád: Nebojte… A nic, nic, nic. Něco z dluhů se hráčům doplatilo. Máme splátkový kalendář, funguje to. Ale to je takový koloběh, nepůjde to hned dát dohromady. Je potřeba sehnat nějakého sponzora, i když to asi není jednoduché. Ještě v lednu jsem bral výplatu z Japonska, od února ji mám dostávat od Blšan. Rozdíl samozřejmě nepočítám, je obrovský. Hlavně jsem peníze dostával přesně, kdy nám to slíbili.

Do Blšan jste přicházel ze Slavie docela kuriózně. Funkcionáři udělali kličku s fingovaným přestupem do Slovanu Bratislava a vy jste několik zápasů nemohl hrát.
Později jsem se dozvěděl, že to chtěli udělat tak, abych hrál co nejdřív za Blšany. Že se to udělalo přes Slovan, to vůbec nebyla moje věc. Věděl jsem o tom, ale netušil jsem, že z toho bude takový problém, bylo mi řečeno, že je to vyřízené. Myslel jsem si, že to tak jde vyřešit. A pak jsem kvůli tomu nehrál tři zápasy. To mě docela i štvalo. Ale pořád jsem věřil tomu, že ti, co to začali, to také v co nejkratší době dokončí. Jinak bych musel do Slovanu. Blšany se nakonec dohodly se Slavií, takže to dopadlo tak, jak to mělo být od začátku.

Kličku vymyslel mladý klubový ředitel Jindřich Rajchl. Jaký je šéf?
Je to taky začátečník, snaží se. Když hrozila stávka, byly problémy, nebral nám telefony. Pro něj to byl nejspíš šok, asi to taky nezažil, myslel si, že kluci počkají…

Nelitoval jste nakonec odchodu ze Slavie? I když rozchod byl trpký…
Nikdy jsem nepochopil, proč vydali prohlášení, že jsem ve Slavii už nechtěl být. To bylo hrozné. Ještě jsem u jednání seděl s manažerem Ondrejem Chovancem a panem Kramaričem. Z pana Lešky nevyzařovalo ani jestli má zájem, ani jestli nemá. Nevěděl jsem, na čem jsem. Mezitím mi volal pan Gottvald z Drnovic, věděl, že už jsem volný hráč. Pavel Kuka mi říkal, jestli si to ještě nechci rozmyslet, že je to škoda. Ale já mu říkal: Já ze Slavie neutíkám, chtěl bych zůstat, ale dopadlo to jinak. Mrzelo mě, že hned potom se řeklo, že jsem ve Slavii nechtěl zůstat. Ale jsem vděčný za to, že jsem si ve Slavii zahrál, poznal jsem poháry a spoustu kamarádů.

Děkujeme redakci magazínu Hattrick za ochotné poskytnutí rozhovoru.
www.hattrick.cz

FKCHMELBLSANY.cz | 30.3.2006 18:09 | 768x přečteno

Komentáře

Komentáře nejsou pod tímto článkem povoleny.

Všechna práva vyhrazena | FKCHMELBLSANY.cz | info@fkchmelblsany.cz | XHTML | CSS | 18.10.2017 7:46:14